Naděje a optimismus patří k základům islámu

27.08.2021 06:53

Páteční kázání 27. 8. 2021 (18. muharram 1443 H), Dr. Usama al-Deiri, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Všemohoucí Alláh učinil život na tomto světě plným zvratů, ničí život neplyne beze změny a život žádného tvora není bez mráčku. Jsou v něm dobré a špatné okamžiky, správné chování i zkaženost, radost i smutek, naděje i zoufalství. Naděje a optimismus jsou světlem ve tmě. Přináší do duše člověka vážnost a vytrvalost. Co vede obchodníka k podstupování cest a nebezpečí? – Naděje v zisky. Co vede studenta k vážnosti a vytrvalosti? – Naděje v úspěch. Co zpříjemní hořkou chuť léku nemocnému? – Naděje ve vyléčení a očištění. Co věřícího vede k tomu, že se zachová v rozporu se svou touhou a uposlechne svého Pána? – Naděje v získání života v Ráji a v Jeho uspokojení. Čelí těžkostem s klidným srdcem, s tváří očekávající dobré zprávy. Dopustí-li se hříchu, neztrácí víru v Alláhovu milost a Jeho odpuštění, drží se a svou naději upíná na slova Všemohoucího Alláha: „Rci: ‚Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v Alláhovu milost, vždyť Alláh věru odpouští viny všechny – On Odpouštějící je i Slitovný.‘“ (39:53)

Naděje je tedy život, je hybnou silou jeho činnosti, zmírňuje jeho strasti, vnáší do něj potěšení a radost.

Všemohoucí Alláh zakázal zoufalství, pokládá ho za blízké bezvěrectví. Všemohoucí Alláh praví: „A neztrácejte naději v laskavost Alláhovu, vždyť jen lidé nevěřící ztrácejí naději v laskavost Alláhovu!“ (12:87) Odsuzuje ztrácení naděje a pokládá ho za něco blízkého bloudění. Všemohoucí Alláh praví: „Kdo jiný ztrácí naději v milost Pána svého než ti, kdož bloudí?“ (15:56)

Učenci se shodují na tom, že se jedná o velký hřích, ba ještě silnější zákaz. Al-Kurtubí je zařadil mezi velké hříchy hned za přidružování. Abdulláh bin Masúd – radija lláhu anhu – uvádí: „Jsou čtyři velké hříchy: přidružování k Alláhovi, ztráta naděje v Alláhovu milost, ztráta víry v laskavost Alláhovu a bezpečí před Alláhovými úklady.“ Zoufalství je neslušné vůči Všemohoucímu Alláhovi – sláva Mu. Všemohoucí Alláh praví: „Když zahrneme člověka dobrodiním Svým, odvrací se a stranou se vzdálí, když však zlé se ho dotkne, tu hned prošení obšírného je plný.“ (41:51)

Zoufalství je příčinou zkaženosti srdce. Prorok –salla lláhu alajhi wa sallam – pokládal za ostudné lekání lidí, jejich ponižování a srážení. Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Když někdo řekne, že nějací lidé byli zničeni, zničil je tím.“

Vidíme, že v islámu má naděje v životě velký význam. Vzor máme v Prorokovi – salla lláhu aljahi wa sallam. Třináct let zůstával v Mekce a vyzýval svůj lid, aby přijali islám, a oni se mu vysmívali, tvrdili, že Korán je blud, obviňovali ho ze lží, tvrdošíjně odporovali jeho veršům, jeho druhům ubližovali a mučili je. Bezvěrci škodili jeho druhům čím dál víc, a proto jim přikázal, že mají Mekku opustit a odejít do Habeše. S důvěrou a přesvědčením jim řekl: „Rozdělte se na zemi a Alláh vás znovu spojí.“

Když Mojžíš utíkal se svým lidem před faraonem a jeho vojskem, věděli o tom a pustili se za ním, aby ho dostihli: „… a pronásledovalo je vojsko Faraóna, k východu pochodující. Když obě skupiny se spatřily, druhové Mojžíšovi zvolali: ‚Teď vskutku dostiženi jsme!‘“ (26:60-61) Co je víc, než taková situace?! Moře před nimi a nepřítel za nimi?! Ale Mojžíš se nevyděsil, nezoufal a řekl: „Však nikoliv, vždyť Pán můj je se mnou a On povede mne!“ (26:62) Neztrácel zbytečně naději: „A vnukli jsme Mojžíšovi: ‚Udeř holí svou do moře!‘ A rozestoupilo se a část každá podobnou se stala obrovské hoře. A dali jsme jim postoupit a pak i těm druhým, a zachránili jsme Mojžíše a všechny, kdož byli s ním, a pak jsme zničili ty druhé utopením. Věru je v tom znamení, však většina z nich nevěří.“ (26:63-67)

A podívejte se, vážení bratři, na súru Otevření, která je výrazem usnadnění, naděje a optimismu pro Proroka – salla lláhu alajhi wa sallam – a kde je mu připomínáno to, čím byl od Alláha obdarován. Po těžkostech přichází úleva. Cestou k této úlevě je vynaložené úsilí a poslušnost vůči Mocnému a Vznešenému Alláhovi, touha a naděje v Alláhův příslib. Všemohoucí Alláh praví: „Což jsme ti hruď tvou neotevřeli a nesňali z tebe tvé břemeno, jež záda tvá tak tížilo, a pověst tvou jsme do výše nezvedli? Vždyť se strastmi i úleva přichází, věru že se strastmi i úleva přichází! A až se uvolníš, pak dál se namáhej a k Pánu svému v touze spěj!“ (súra Otevření, 94)

Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – měl rád naději, neboť to znamená dobře smýšlet o Všemohoucím Alláhovi – chvála Mu. Al-Buchárí i Muslim tradují podle Anase – radija lláhu anhu – že Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Nikoliv přenášení nevraživosti a špatných zpráv z jednoho člověka na druhého, ale naděje se mi líbí: dobré slovo, laskavé slovo.“ Naděje dává člověku okusit chuť štěstí, s optimismem pocítí radost ze života.

Člověk ze své přirozenosti má rád dobré zprávy a uklidňují ho. Jsou mu motivací do práce, zatímco averze v něm posiluje pocity zmaru, frustrace a zoufalství, má odpor k vykonávání své role v životě. Proto Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl hadís, který tradoval Anas bin Málik – radija lláhu anhu: „Ulehčujte věci a nedělejte je těžšími. Potěšte lidi dobrými zprávami a neodrazujte je špatnými.“