Nemá se škodit, ani způsobenou škodu oplácet

Páteční kázání 18. 9. 2020 (1. safar 1442 H), mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Ibn Mádža vyprávěl podle Ubády bin as-Sámita, že Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) stanovil: „Nemá se škodit, ani způsobenou škodu oplácet.“ Ad-Daraqutni traduje podle Saida al-Chudarího, že Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Nemá se škodit, ani způsobenou škodu oplácet. Kdo škodí, tomu způsobí škodu Alláh. Kdo se chová nepřátelsky, bude stejným způsobem potrestán Alláhem.“

Bratři a sestry, tento hadís představuje významné pravidlo u těch, jimž se dostalo vědění. Je to vyjádření velmi krátké a stručné, přesto se dotýká řady ustanovení islámského práva. Ukazuje pevnou hranici, kterou vystavilo islámské právo pro zajištění zájmů lidí, aby jim nebylo nijak ubližováno dříve či později. Islám zakázal působení škody a její oplácení jakýkoliv způsobem a v jakékoli podobě. Rozdíl mezi působením škody a oplácením se vysvětluje jako neúmyslně způsobená škoda a škoda způsobená úmyslně. Význam hadísu se vysvětluje také tak, že člověk nemá škodit sobě ani druhým. Toto vše je zakázáno a tento hadís zahrnuje všechny tyto významy.

Muslim nesmí škodit sobě ani druhým. Je třeba napravit škodu, která byla někomu způsobena. Kdo úmyslně způsobí škodu, hřeší a musí škodu napravit. Kdo způsobí škodu neúmyslně, musí škodu napravit, ale nehřeší, protože neměl v úmyslu způsobit škodu druhému. Pokud by v tom pokračoval nebo setrvával, pak je to úmyslné a tím pádem hřeší. Z této perspektivy je vidět chyba toho, kdo se oddává věcem vedoucím k destrukci, užívá jedy, drogy či dělá jiné škodlivé věci, jako je kouření a podobně, neboť škodí sobě, svému zdraví, svému majetku, ale také tím většinou škodí druhým. Islám zakázal, aby člověk škodil sobě nebo druhým. Toto pravidlo o působení škody sobě či druhým v islámu potvrzuje vyprávění tradované podle Usámy bin Zajda, který vyprávěl Saadovi o Prorokovi (salla lláhu ʻalajhi wa sallam), který řekl: „Když uslyšíte, že je v nějaké zemi mor, nepůjdete do ní. Když postihne zemi, ve které jste, neopustíte ji.“ (podle al-Buchárího a Muslima) Také bylo zakázáno ubližovat manželce. Není dovoleno, aby manžel škodil manželce a působil jí problémy, aby dosáhl toho, aby odešla a vrátila mu celé věno, které jí dal.

Všemohoucí Alláh pravil: „Vy, kteří věříte! Není vám dovoleno získávat ženy jako dědictví proti vůli jejich; neutiskujte je jen proto, abyste si mohli odnést část toho, co jste jim dříve darovali, leda že by se dopustily zjevné hanebnosti. A zacházejte s nimi podle zvyklostí uznaných! Jestliže k nim cítíte odpor, je možné, že cítíte odpor k něčemu, do čeho Alláh vložil velké dobro.“ (Ženy, 4:19)

Dále se traduje podle Omara (radhia lláhu anhu), že Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Největším hříchem v očích Alláha je, pokud se muž ožení, uspokojí svoji potřebu, rozvede se s ní a ponechá si její věno.“ (podle al-Bajhaqího, upraveno al-Albáním) Také pokud by muž měl v úmyslu dál ubližovat své manželce, když se k němu vrátí, tedy když se muž rozvede, a jakmile se přiblíží konec její zákonné lhůty, nechá ji, aby se k němu vrátila zpět, pak se s ní znovu rozvede, a jakmile se zase přiblíží konec její zákonné lhůty, nechá ji, aby se k němu vrátila zpět, a rozvede se s ní potom. Má v úmyslu jí uškodit tím, že prodlužuje její zákonnou lhůtu, což bylo zakázáno, muž se tím dopouští hříchu, protože ve skutečnosti nechce, aby se k němu vrátila, ale chce jí uškodit. Příkladů a příměrů na toto téma je mnoho a platí pro ně to samé.

Islám také zakázal, aby se neškodilo v závěti. Člověk nemá učinit takovou závěť, kterou by poškodil pozůstalé. Jako když odkáže dědici nebo někomu jinému, kdo není dědicem, více než třetinu, což poškozuje práva ostatních dědiců a není to možné bez jejich souhlasu. Imám Ahmad traduje podle Abú Umámy al-Báhilího, který vyprávěl, že slyšel Proroka (salla lláhu ʻalajhi wa sallam), jak v kázání v roce poslední velké pouti řekl: „Alláh určil každému, kdo má nárok, co mu náleží, a nemusí být tedy určováno dědictví dědici.“ At-Tirmídhí traduje podle Hurajry, který vyprávěl, že Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Muž nebo žena jsou poslušni Alláha po šedesát let, pak když se blíží jejich smrt, způsobí svou závětí křivdu, a kvůli tomu musí do Pekla.“ Pak Abú Hurajra zarecitoval: „A je-li jich více, pak jsou podílníky na jedné třetině po vyplacení odkazů a po uhrazení dluhů, aniž se tím někomu uškodí. A toto je ustanovení od Alláha a Alláh je Vševědoucí, Blahovolný.“ (Ženy, 4:12) Rodiče si také nesmí škodit prostřednictvím svého dítěte. Všemohoucí Alláh pravil: „Nechť matka žádná není zkrácena kvůli dítěti svému a nechť není otec žádný zkrácen kvůli dítěti svému. A dědici připadá stejná povinnost.“ (Kráva, 2:233)

Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) také zakázal, aby kupující nenavyšoval cenu zboží nabízeného k prodeji, když si ho nechce koupit, ale jenom chce cenou zboží poškodit nebo podvést jiného kupujícího. Tento čin Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) zakázal, protože jde o podvod na druhém kupujícím a o jeho poškození.

Tyto a ještě další věci islám zakázal, protože způsobují škodu, anebo je za nimi skryt úmysl škodit druhým. Pravidlo zní: Je-li způsobena škoda, je třeba ji napravit. Je-li způsobena úmyslná škoda, je třeba ji napravit a zabránit tomu, kdo ji má v úmyslu páchat.

Proto si z tohoto hadísu odneseme:

1) Je zakázáno škodit sám sobě tím, že se bude člověk vystavovat nebezpečí, věcem způsobujícím destrukci, anebo dělat to, co bylo zakázáno.

2) Je zakázáno působit škodu druhým. Je třeba škodu napravit nebo nahradit.

3) Vyvarovat se všeho, co člověku škodí, co škodí jeho majetku, rodině, dobré pověsti.

4) Islám působí preventivně, brání škodě ještě před tím, než k ní dojde, a pokud k ní dojde, má být zjednána náprava.

5) V zákonných ustanoveních islámu a v tom, co ukládá, není žádná škoda.

6) Tento hadís je považován za obecné pravidlo. Všechno, co škodí, je islámským právem zakázáno.

Není nic lepšího než islámské právo, není lepšího náboženství. Budeme-li se řídit tímto hadísem, budeme se mít dobře a vše bude v pořádku. Veďme k islámské morálce svými činy a chováním, protože toto je islámská morálka.