Nežij bez cíle

Páteční kázání 10. 2. 2012 (18. rabí‘ al-awwal 1433), šejch Haitham al-Haddád, mešita v Praze

BismiLLÁHirrahmánirrahím,

chvála Alláhu. Jeho chválíme a jen Jeho o pomoc, vedení a odpuštění prosíme. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Jednou z klíčových vlastností každého úspěšného člověka je, že žije pro nějaké poslání, zatímco neúspěšní žijí ze dne na den. Nejsou inspirováni ničím hodnotným, nežijí pro vznešené cíle, a proto neprožívají důstojný život. Islám, jakožto vznešené náboženství, nechce, aby lidé žili tímto způsobem. Alláh vyzývá lidi k tomu, aby s nadšením soutěžili o co nejlepší posmrtný život. V Koránu se píše ve významu:„Předstihujte se tedy, abyste dosáhli odpuštění Pána svého a zahrady, jejíž šíře se rovná nebi i zemi, připravené pro ty, kdož v Alláha a posly Jeho uvěřili. A toto je přízeň Alláhova, kterou On uštědřuje, komu chce, vždyť Alláh vládcem je přízně nesmírné.“ (Korán 57:21)

Lidé, kteří žijí tímto způsobem, jsou odhodláni dosáhnout toho, co chtějí a hledají všechny dostupné a povolené prostředky, vedoucí k úspěchu. Mít vizi je zásadní věc pro úspěch člověka. Když chtěl Alláh seslat nějakého proroka, připravil ho a vychoval ho tak, aby z něj byl výjimečný člověk a vůdce s vysokými ambicemi a jasnou vizí.

Prorok Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) vyrůstal jako chudý sirotek. Taková situace má tendenci stanovit strop pro to, o co člověk může usilovat, avšak Alláh přisoudil, aby se o Proroka (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) začal starat jeho dědeček Abdul-Muttalib, vůdce kmene Kurajšovců, který představoval ten nejčestnější rod a nejvýznamnější kmen mezi Araby. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) tak mohl zblízka poznat život významných vůdců. Jeho dědeček ho natolik miloval, že mu dovoloval věci, které ostatním nedovolil. Abdul-Muttalib měl např. ve zvyku si sedávat na koberec, na který nesměl sednout nikdo jiný s výjimkou mladého Muhammada (nechť ho Alláh pochválí a ochrání). Na rozdíl od svých vrstevníků se Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) během dospívání nikdy neúčastnil nemravných a jiných zavrženíhodných aktivit. Byl vychován k tomu, aby se od ostatních lišil.

Prorok Josef (mír s ním), byl vychován k tomu, aby myslel velkoryse a byl připraven na to, stát se významným člověkem. Alláh říká v Koránu (ve významu): „Připomeň, když pravil Josef otci svému: ,Otče můj, spatřil jsem ve snu jedenáct hvězd, slunce i měsíc a zřel jsem, jak přede mnou se klaní.‘“ (12:4). Také Mojžíš (mír s ním) byl Alláhem vychován k vůdcovství. Vyrůstal totiž v domě Faraona, a to přesto, že byl z Izraelitů, které chtěl Faraon zničit.

Život získává jiný význam, jakmile si člověk stanoví cíl a pracuje pro jeho dosažení. A naopak je nudné a zničující, když člověk žije bez cíle a beze smyslu.

Mnoho lidí si myslí, že mají vizi, i když ve skutečnosti nemají nic. Někdo by mohl říct, že v životě chce uctívat Alláha a jít do Ráje. To je sice dobře, ale klíčovou otázkou pořád zůstává, jak na to? Ráj má navíc různé stupně. O který z nich usiluješ ty? Pokud si chceš stanovit cíl, zkus se vžít do situace svého otce, který už je možná v důchodu ‒ jak žil a co teď dělá?

Někteří možná namítnou, že svůj cíl nemohou splnit z důvodu nepříznivých okolností, které nešlo ovlivnit. Selhání ve snaze o dosažení cíle může člověka odradit od dalších pokusů a vést k negativním důsledkům. Ne však v případě, kdy se člověk se svým selháním vyrovná tak, jak ho to učí islám.

Ve výroku se píše, že Prorok (sAs) zmínil dva typy lidí, o kterých řekl: „Jedním z nich je muž, kterému dal Alláh znalost a majetek a rozdává z něj tak, jak náleží. Druhým je muž, kterému dal Alláh znalost, ale nedal mu peníze a majetek a on říká, kdybych měl jako ten první, tak bych rozdával stejně jako rozdává on.“ Prorok (sAs) řekl: „Oba jsou na tom co se týče odměny stejně.“ (uvádí at-Tirmidzí a ibn Mádža)

Prorok (sAs) také řekl (ve významu): „V Medíně jsou lidé, kteří, kdykoliv vy vyrážíte kamkoliv nebo překračujete nějaké údolí, tak jsou s vámi (ve významu že mají stejnou odměnu jako vy).“ Zeptali se: „Posle Alláha, i když jsou v Medíně?“ Řekl: „I když jsou v Medíně, protože tam zůstali jen kvůli vážnému důvodu.“ (uvádí al-Buchárí)

Pokud tedy má člověk upřímný úmysl něco vykonat a zabrání mu v tom okolnosti, dostane stejnou odměnu, jako by byl skutek vykonal.

Závěrem tedy můžeme říct, že pokud si člověk stanoví cíl a vynaloží všechno své úsilí k jeho dosažení, avšak nedokáže tohoto cíle v tomto životě dosáhnout, pak bude odměněn v životě posmrtném. Ve skutečnosti tento člověk neselhal, a proto nemusí zoufat a ztrácet naději. To je jedinečný aspekt islámu a ukazuje jeho krásu. Taky to ukazuje, že jakýkoliv úspěch v tomto životě je bezcenný, pokud se nepočítá v posmrtném životě. Alláh říká ve významu: „Vězte, že život pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a soupeření v rozmnožování majetku a dětí. A podobá se dešti: nevěřícím se líbí rostlinstvo, jež z něho vyrůstá, avšak potom vadne a vidíš je zežloutlé, až nakonec se stane slámou suchou. A v životě budoucím je jednak trest přísný, avšak i odpuštění a zalíbení se Alláhu. A život pozemský není leč užívání klamavé.“ (Korán 57:20)

Věřící by taky měl věřit v moudrost Alláha a podřídit se Mu. Tímto způsobem nebude zklamán neschopností dosáhnout všeho, co zamýšlel. Alláh říká ve významu:

„Toto je dobrodiní Alláhovo a On dává je tomu, komu chce; a Alláh je pln dobrodiní nesmírného!“ (Korán 62:4)

Nakonec je třeba konstatovat, že pokud Alláh ví, že člověk je rozhodnut dosáhnout svého cíle, On mu k jeho dosažení pomůže. Jednou se ‘Abdulláh ibn az-Zubair, Músa ibn az-Zubair, Urwah ibn az-Zubair a ‘Abdulláh ibn ‘Umar ibn al-Chattáb sešli v al-Hijr vedle Ka‘by a řekli si, že si budou něco přát. ‘Abdulláh ibn az-Zubair chtěl být chalífou Hidžázu, Músa ibn az-Zubair chtěl být správcem Iráku a mít krásné ženy za manželky, Urwah ibn az-Zubair chtěl být učenec hadísů a ‘Abdulláh ibn ‘Umar ibn al-Chattáb si přál Ráj. Velký historik adh-Dhahabi řekl, že každý z nich dostal co si přál (modlíme se, že ‘Abdulláh ibn ‘Umar ibn al-Chattáb dostane Ráj). Proto vyzýváme všechny bratry a sestry se zeptat sami sebe – jaká je má vize pro život na tomto a na Onom světě?