Vysoké ambice a silná vůle

Páteční kázání 14. 2. 2014 (14. rabí‘ th-thání 1435), šejch Ahmad Rajab, mešita v Praze

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Dnešním kázáním bych rád podpořil všechny, kteří mají vysoké ambice, a povzbudil ty, jejichž cíle jsou nízké. Každý člověk má nějaký cíl, jenže cíle některých jsou vznešené a cíle jiných nízké a nicotné. Právě podle vznešenosti ambic a cílů se liší postavení lidí v tomto i v posmrtném životě. Ambice některých jsou tak nízké a jejich vůle tak slabá, že neplní správně ani své základní povinnosti vůči Alláhovi.

Jeden zbožný muž řekl: „Dbej na vysoké ambice a silnou vůli, to je v popředí každé věci. Ten, kdo na toto dbá a má upřímný úmysl, ten bude mít všechny další skutky dobré.“ Ambice a vůli máš v srdci, a jedině ty můžeš se svým srdcem něco dělat. Stejně jako pták létá pomocí svých křídel, člověk létá svými ambicemi a silnou vůlí do výšin osvobozen od všech pout.

Korán stále vyzývá k tomu, aby člověk měl vysoké ambice, a odsuzuje to, když člověk nemá žádné ambice a má slabou vůli. Alláh v Koránu vypráví o Mojžíšovi, jak vytkl svému národu jejich nízké cíle, když řekl (ve významu): „Přejete si vyměnit to, co lepší je, za mnohem horší?“ (2:61). Naopak Alláh v Koránu chválí lidi s vysokými ambicemi, v jejichž popředí jsou proroci a poslové, a zvláště pak ti nejlepší z nich, tzv. „ulul-‘azm“ (ve významu): „Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou.“ (46:35). V jiných místech nám přikazuje mít vysoké cíle a ambice a vyzývá nás k soupeření jako např. (ve významu): „Předstihujte se tedy, abyste dosáhli odpuštění Pána svého a zahrady, jejíž šíře se rovná nebi i zemi“ (57:21); a také (ve významu): „Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné“(3:133); a další verše.

Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) vždy vyzýval své věřící k tomu, aby měli vysoké ambice a vznešené cíle ve všech prospěšných věcech. Jednou řekl svým společníkům: „Alláh miluje velkolepé a vznešené věci a nemá rád ty drobné a nízké.“ Ve sbírce Sahíh Muslim Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) říká: „Silný věřící je lepší a milejší Alláhu než slabý věřící, a v každém je dobro. Dbej na to, co je pro tebe prospěšné, hledej pomoc u Alláha a nebuď neschopný!“ a další výroky.

Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) patřil vždy k lidem s nejvyššími ambicemi a nejsilnější vůlí. Byl sám uprostřed společnosti plné přidružování, avšak s pomocí Alláha proměnil celou společnost v muslimskou – s pomocí Alláha v prvé řadě, a pak trpělivostí a snažením. Historie je svědkem toho, jak Prorokovi společníci dobyli velkou část světa od východu na západ za velice krátkou dobu. ‘Umar ibn al-Chattáb říkal: „Nechť tvé ambice a vůle nikdy neklesají, protože jinak se staneš nechopným.“ ‘Umar bin ‘Abdul‘azíz řekl: „Mám duši, která vyniká vysokými ambicemi a silnou vůlí. Toužil jsem po tom, abych se stal jedním ze starostů, a stal jsem se, pak jsem toužil po tom, abych se stal chalífou, tak jsem se jím stal, a teď toužím po ráji!“ Do té doby, než se ‘Umar bin Abdul‘azíz stal chalífou, tak byl bohatý. Jak se stal panovníkem, vzdal se tohoto materiálního světa a stal se chudým muslimem a dělal jen pro posmrtný život. Imám aš-Šáfi‘í říkal: „Mé ambice jsou královské, a má duše je svobodná – nízké ambice jsou pro ni nevíra!“ Muslim musí mít vysoké ambice, jak Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Dbej na to, co je pro tebe prospěšné, hledej pomoc u Alláha a nebuď neschopný!“ Lidé nejvznešenějších ambicí jsou pak ti, jejichž cílem je dosažení toho, co Alláh miluje. Anas bin Málik vyprávěl o Prorokovi (nechť ho Alláh pochválí a ochrání), že řekl: „Když člověk učiní posmrtný život jako svou jedinou starost, Alláh učiní jeho bohatství v jeho srdci, sjednotí mu záležitosti jeho života a tento pozemský život přijde poníženě až k němu; a kdo učiní tento pozemský život jako jeho jedinou starost, Alláh učiní jeho chudobu mezi jeho očima, rozdělí mu jeho život (tj. do mnohých starostí) a nedostane z tohoto pozemského světa nic víc než to, co mu bylo souzeno.“ Učiň tedy posmrtný život svou jedinou starostí, budeš nejbohatší z lidí! Spěchejte s konáním dobrých skutků, neboť přijdou těžké zkoušky podobné temné noci! Život člověka na tomto světě je omezený, zatímco v posmrtném světě bude žít věčně. Nechť jsou tedy tvé ambice a cíle pro dobro tvého věčného života, ne pro tento omezený život. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) řekl: „Když člověk učiní ze všech starostí jednu jedinou starost (tj. starost Soudného dne), Alláh se mu postará o ostatní starosti; a když se člověk rozdá mezi různé starosti, bude Alláhu lhostejné, ve kterém z údolí tohoto pozemského světa zhynul!“ Takoví byli naši předkové, první generace muslimů. Jejich starostí byl posmrtný život, a proto zvítězili v obou světech – v posmrtném i v tomto pozemském.

‘Umar ibn al-Chattáb řekl jednou svým společníkům: „Přejte si!“ Jeden řekl: „Přál bych si, aby celý tento dům byl plný zlata, a to jsem pak rozdal pro Alláha!“ Pak Omar znovu řekl: „Přejte si!“ Promluvil druhý a řekl něco velice podobného, zmínil místo zlata drahé kameny, ale ‘Umarovi to nestačilo, a tak je potřetí vyzval k tomu, by si přáli, tak mu řekli: „Vůdče věřících, nevíme, co bychom si měli přát.“ Řekl: „Přál bych si, aby tento dům byl plný mužů, jako je Abú ‘Ubajda ibn al-Džarráh, Mu‘ádh bin Džabal a Sálim, vykoupený Abú Hudhajfův otrok.“ Takové byly jejich ambice!

Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) se jednou zeptal Rabí‘i bin Ka‘ba al-Aslamího, co by si přál, a on řekl: „Abych byl tvým společníkem v ráji.“ Odpověděl mu: „Tak dělej hodně sudžúd (tj. hodně se modli).“

Jednou Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) vyprávěl o tom, že ráj má několik bran podle skutků, brána modlitby, brána almužny, brána džihádu atd. a na každého věřícího, který si zaslouží vstup do ráje, bude voláno z té brány, kam on patří. Abú Bakr se hned zeptal: „Alláhův posle, a může být na někoho voláno ze všech bran?“ Odpověděl: „Ano, a já doufám, že ty budeš jedním z nich!“ Podívejte se na Abú Bakrovy ambice! Nestačilo mu, aby byl volán do ráje z jedné brány, chtěl se věnovat všem druhům dobra, aby na něj bylo voláno ze všech bran ráje.

Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) se jednou zeptal Abú Hurajry: „Proč mě nežádáš o svůj příděl z válečných kořistí jako tví druhové?“ Odvětil: „Žádám tě, abys mě naučil něco z toho, co tě naučil Alláh.“ Abú Hurajra se pak stal jedním z hlavních vypravěčů Prorokovy sunny.

Když Mu‘ádh bin Džabal umíral, řekl: „Alláhu, ty víš, že jsem netoužil po tom, abych v tomto světě žil dlouho kvůli tekoucím řekám či sázení stromů, nýbrž kvůli dlouhým modlitbám v noci, silné žízni při půstu v horkém létu a sezení s učenci.“

Imám an-Nawawí dával denně dvanáct lekcí a přednášek a říkal svým žákům: „Alláh mi požehnal můj čas.“

Ambice a úmysly věřícího jsou velice důležité. Člověk za ně může být odměněn, i kdyby svých cílů nakonec nedosáhl. Ve sbírce Sahíh al-Buchárí Alláhův posel (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) říká: „Ten, kdo má v úmyslu a je odhodlaný udělat dobrý skutek, a pak ho neudělá, Alláh mu za to napíše jeden úplný dobrý skutek.“ A také řekl: „Ten, kdo upřímně poprosí Alláha o šahádu (mučednickou smrt), Alláh mu dá (v Soudný den) postavení mučedníků, i kdyby zemřel na loži.“

Vysoké ambice a silná vůle mají své příčiny a plody, které není čas zde dopodrobna rozebírat. Tomu ale, kdo chce ráj, tomu vzkazujeme, že je třeba mít vysoké ambice. Alláh nám nabízí ráj, a to je vznešený cíl, pro které jsou třeba skutky a silná vůle.